SEBEVĚDOMÍ

„Paní psycholožka je milá a empatická. Líbí se mi, jak mi naslouchá. Mám z ní pocit, že mi rozumí. Jsem člověk, který si nevěří. Stále o sobě pochybuju, připadám si furt horší než ostatní. Je to strašně vyčerpávající. K paní psycholožce chodím už třetím rokem a cítím se mnohem líp. Víc se v sobě vyznám. Co chci a co nechci. Častěji to vyslovím i nahlas před lidmi, to dřív nepřicházelo v úvahu. Míň se i bojím pro sebe něco chtít. Je to osvobozující. Jsem jí za mnohé vděčná.“

WORKOHOLISMUS

„Práce ovládala můj život. Ráno tam, večer domů a spát. Byl to kolotoč. Žádný vztah ani přátelé, jen pár kamarádů mi zbylo na dálku. Byl jsem klíčový zaměstnanec firmy. Vím, je to naivní, ale já byl na sebe fakt pyšný. No a pak už mi bylo jen zle. K paní psycholožce Žmolíkové mě doporučil kolega, který odešel z naší firmy přede mnou. Bylo to za 5 minut dvanáct. Chodím k ní asi 3 měsíce a začínám zase cítit nějaké pocity. Zní to divně, ale emoce jsem necítil posledních několik let.“ 

PŘEJÍDÁNÍ A OBEZITA

„Jídlo bylo vždycky mojí velkou radostí. Jakmile jsem ale překročila hranici 80 kil, radost už taková nebyla. Začala jsem zkoušet různé diety, ale nešlo mi to. Paní psycholožku jsem poprvé viděla na jedné přednášce a zkusila vyzkoušet její psychoterapii zaměřenou na jídlo. Začaly jsme pracovat s jídelníčkem, životním stylem, ale později i s dalšími oblastmi mého života. To mě dost překvapilo. V čem všem je můj život provázaný s jídlem. Dnes vážím o 5 kilo méně, ale mám nejmíň o 20 kilo více informací o sobě samé :-). Pomohlo mi to.“

STRES

„Byl jsem perfekcionista.  Ale já to tak chtěl. Stres mě nabudil, nemusel jsem moc spát, jel jsem na doraz. Ale bylo to za cenu zdraví. Začal jsem zdravotně kolabovat, měl jsem záchvaty vzteku, hádal se s přítelkyní. Nakonec jsme se rozešli. Když mě vyhodili z práce, byla to poslední tečka. Mluvit o sobě s psycholožkou bylo docela snadné. Jen jsem dlouho nechápal, jak mi to vrátí přítelkyni, práci a moje zdraví. Nic z toho se mi taky nevrátilo, ale přišlo něco nového. Začal jsem být klidnější. Dokázal jsem se s chladnou hlavou podívat na svůj život, přiznat si chyby, které jsem udělal, rozhodl se pro nový pracovní směr. Cítím se fakt líp, nebylo to zadarmo, ale všem to doporučuju. Uspořádal jsem si život.“

PARTNERSKÉ VZTAHY

„Ve škole i v práci mi to šlo vždy poměrně dobře. Alespoň navenek prý na lidi působím sebevědomě, sebejistě, podřízení mě respektují. Vidí, že pracuju tvrdě a dobře. Nejistá se cítím hlavně v osobním životě. Bude mi čtyřicet, jsem svobodná a bezdětná. Před pár měsíci jsem poznala svého současného partnera a začala opět prožívat nepříjemné úzkosti. Jako vždy, po navázání nového vztahu. Psychoterapie mi pomohla porozumět svým nejistotám a strachům z mužů. Musím uznat, že mi psychoterapie otevřela oči. Strašně mi to pomohlo. Chvílemi zažívám i pocity štěstí a radosti, které jsem dřív v partnerském vztahu nikdy necítila. Je to moc osobní, těžko se to popisuje. Byla to náročná práce, ale pro změnu sama na sobě.  Občas to bolí, ale jsem za to moc ráda. Paní psycholožce moc děkuju!“

MENTÁLNÍ BULIMIE

„Až když jsem začala zvracet šestkrát denně, uvědomila jsem si, že musím vyhledat odbornou pomoc. Paní terapeutku znám už dlouho, léčila se u ní moje kamarádka s emočním přejídáním. Chodím k ní teď druhým rokem a všechno je to mnohem lepší. Zvracím už jen občas, když mám psychický propad. Zdravotně mě postavila na nohy, i psychických výkyvů mám mnohem méně. Víc se orientuju v situacích, které spouští mé přejídání a zvracení. Ale mám před sebou ještě práci.“

SYNDROM VYHOŘENÍ

„Stres mi vždy pomáhal k výborným výkonům. Byl to adrenalin, pak úspěch, radost. Nevnímala jsem to jako problém. Pak jsem změnila práci, kde byl stres už v podstatě permanentně. Přestávala jsem cítit radost, vlastně emoce obecně, byla jsem v permanentním napětí, večer se mi nedařilo usnout. Vyčerpání kulminovalo, cítila jsem se jak prázdná nádoba. Uvědomila jsem si, že musím něco změnit. Kamarád mi doporučil psycholožku Mgr. Žmolíkovou, která ho provedla podobným obdobím psychického vyhoření.  Začaly jsme se bavit o mém stress managementu, později o mém životě, vztazích a všem možném. Překvapilo mě, jak je vše propojené. Práci jsem nezměnila, ale podařilo se mi vyladit moje vnitřní nastavení. Daří se mi regenerovat, líp spím a je mi celkově o mnoho líp.“

ONKOLOGICKÁ NEMOC

Když jsem se před půl rokem dozvěděl svoji diagnózu, zhroutil se mi svět. Mám dvě malé děti, neuměl jsem si představit, jak přijdu domů a řeknu jim, že mám rakovinu. Bylo mi strašně. Chodil jsem po městě a měl jsem hlavu jak v oparu. Nedokázal jsem jet domů za rodinou, tak jsem jel za svým kamarádem doktorem, který mi dal kontakt na svojí kolegyni z nemocnice, psycholožku Žmolíkovou. Strašně se mi psychicky ulevilo. Řešili jsme jak pracovat se strachem, jak mluvit s rodinou o tom, co prožívám. Jak komunikovat svoji nemoc svým dětem i v zaměstnání. Byla mi obrovskou oporou, praktickou i psychickou.    

DEPRESE

Vždycky jsem byl spíš pesimista. S věkem se to zhoršovalo. V práci jsem nějak přežíval. Časem mě přestaly bavit i moje koníčky, neměl jsem chuť dělat vůbec nic. Všichni kolem mě měli nějaké plány, zážitky, já nic. Jenom jsem se válel doma, díval se na televizi nebo hrál hry na mobilu. Přestal jsem se vídat s kamarády. Styděl jsem se za svůj nudný život. Pak jsem zažil hromadnou nehodu na dálnici. Mně se nic nestalo, měl jsem štěstí, odneslo to jenom auto. Vystoupil jsem a snažil se pomáhat. Bylo to hrozné. Viděl jsem zblízka mrtvého člověka. Nevím, jestli tam nezemřel ještě někdo, bylo tam několik očividně těžce zraněných. Po tomhle se ve mně něco změnilo. Uvědomil jsem si, že chci žít, ne jenom přežívat. A že potřebuju pomoc, protože sám se možná zase k ničemu nedokopu. Začal jsem chodit 1krát týdně na psychoterapii, kde se o všem bavíme. Už jen díky tomu je mi líp. Po dost dlouhé době cítím aspoň nějakou naději. Jsem zvědavý, kam až mě to posune.

NEVĚRA

Manželovu nevěru jsem odhalila jen náhodou. Tvrdil mi, že jde o jednorázové selhání. Že tu ženu nemiluje, že má rád nás a chce zůstat se mnou a s dětmi. Bylo to pro mě bolestivé období, ale rozhodla jsem se to zvládnout a bolest překonat. Po letech jsem ho však náhodou potkala, jak jde po ulici s cizí ženou a vede za ruku dítě. Všichni se usmívali, vypadali tak šťastně. Zhroutil se mi svět. Postupně jsem se dozvěděla, že je to ta samá žena, že je to jejich společné dítě, že mají postavený dům, ve kterém žijí. Zkrátka, že má druhou rodinu a žije dva paralelní životy. V jeden moment jsem přišla úplně o všechno, na čem mi kdy záleželo. Uvědomila si, že celý můj dosavadní život byla lež, iluze. Domeček z karet, který se rozpadl. Psychologické konzultace mě postavily na nohy. Laskavou péčí paní psycholožky jsem překonala nejtěžší období svého života. Nyní mám nový vztah, krok po kroku se učím partnerovi důvěřovat, učím se milovat. 

SEX A INTIMITA

U nás doma se o sexu nikdy nemluvilo, možná i proto jsem byla vždycky poměrně ostýchavá povaha. Nerada se před lidmi svlékám, dlouho mi trvá, než se v intimním kontaktu uvolním. S partnerem jsem 5 let. Myslím, že máme celkem hezký vztah. Poslední 2 roky jsme už ale neměli žádný intimní kontakt. Jednou při milování zkusil něco nového, co mi vůbec nesedlo, a já mu to nedokázala říct. Od té doby jsem se k němu nedokázala intimně přiblížit, nedokázala s ním o tom ani mluvit, byla jsem úplně marná, zablokovaná. Jeho naštvání už narostlo natolik, že mi vyhrožoval rozchodem. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem dala na doporučení kamarádky, která u paní psycholožky řešila svoji neschopnost dosáhnout orgasmu. Paní psycholožka se mnou postupovala tak jemně a citlivě, že se mi podařilo o svých nejistotách v sexu hovořit. Rozmluvila jsem se i o svých sexuálních potřebách a přáních, což jsem doposud s nikým nesdílela. Strašně mi to pomohlo, cítím se sebevědomější a jistější. Už mluvíme i s partnerem, je to obrovská úleva.